Separační úzkost, separační anxieta či strach z odloučení jsou výrazy pro časté problémové chování psů, kterému stále ještě není věnovaná patřičná pozornost. Nepochopení závažnosti tohoto chování a jeho neřešení ze strany majitele může zkomplikovat soužití s jeho psem natolik, že majitel nakonec často zvolí radikální řešení problému a psa se zbaví. Existují však formy terapie, které pomohou toto problémové chování psů vyřešit. Takový správně nastavený terapeutický plán může při jeho poctivém dodržování ze strany majitele přinést pozitivní výsledky. Kromě vyléčení separační úzkosti pomůže i prohloubit vztah mezi majitelem a jeho psem a posunout ho tak na vyšší úroveň.

Pojem separační úzkost

Separační úzkost můžeme definovat jako stav rozrušení psa v situaci, kdy se při něm fyzicky nenachází osoba, na kterou je navázán. Intenzita projevů je u každého psa jiná. Zatímco u jednoho psa se separační úzkost může projevit jen poštěkáváním, u druhého psa třeba zdemolováním bytu.
Uvádí se, že přibližně polovina psů trpí separační úzkostí. Je však nutno podotknout, že výsledky jsou vytvořeny z případů, kdy majitel tuto poruchu chování u svého psa aktivně řešil. U mnoha psů jsou projevy separační úzkosti velmi jemné a majitel je může snadno přehlédnout. Tento fakt by tedy mohl významně ovlivnit procentuální zastoupení jedinců trpících separační úzkostí v celkové psí populaci.

Příčiny separační úzkosti

Psi jsou stejně jako vlci sociální zvířata. Během domestikačního procesu se pes začlenil do lidského společenství a naučil se v něm fungovat. Pocit komfortu a sebevědomí u psa do značné míry závisí na jeho začlenění do ustálené sociální skupiny. Vhodným přístupem a tréninkem se pes sžívá s člověkem bezproblémově. Pokud však dojde k zapůsobení určitých rizikových faktorů, může dojít k rozvoji separační úzkosti, při které vzniká již zmíněné přehnané navázání psa na jednoho člověka (většinou). Při následné separaci od majitele pes očekává příchod určité hrozby nebo nebezpečí.
Osobně rozděluji příčiny separační úzkosti psů do dvou skupin, a to na endogenní a exogenní rizikové faktory. Mezi endogenní rizikové faktory patří například pohlaví, plemenná příslušnost nebo kastrace. V jednotlivých kategoriích endogenních rizikových faktorů si mnohé studie protiřečí. Z vlastního průzkumu, který jsem dělala v souvislosti s mou bakalářskou prací, jsem pozorovala mírně vyšší výskyt separační úzkosti u samců a u kastrovaných jedinců. Co se týká plemenné příslušnosti, v mém průzkumu jsem pozorovala nejvyšší výskyt separační úzkosti u kříženců, za kterými následovala I. FCI skupina, IX. FCI skupina a III. FCI skupina.
Na rozdíl od endogenních rizikových faktorů, které umí člověk ovlivnit jen minimálně, u exogenních rizikových faktorů je to právě majitel, kdo nevědomky k separační úzkosti přispívá. Do této skupiny totiž spadají různé změny v životě psa, jako například přestěhování, změna stereotypu, narození nebo smrt člena rodiny nebo traumatizující zážitek. Mnoho psů samozřejmě dokáže tyto změny tolerovat a nehrozí u nich riziko rozvoje separační úzkosti, avšak v psí populaci se vyskytují i citlivější jedinci, u kterých se rozvinout může.

Projevy separační úzkosti

Projevy separační úzkosti můžeme rozdělit do čtyř základních skupin. První skupinu by tvořily ty projevy chování, které psi vykazují během přítomnosti majitele, a druhou ty, které majitel pozoruje při svém odchodu z domu. Třetí projevy chování se objevují během samoty psa. Do čtvrté skupiny řadíme ty projevy, které majitel u psa pozoruje po příchodu domů.
Hlavním a nejčastěji pozorovaným projevem během přítomnosti majitele je tzv. shadowing. Tímto pojmem označujeme nadměrné následování psem kamkoli se jeho majitel pohne. Pes vyhledává místa v bytě, která mu umožní mít dobrý výhled na majitele. V případě, že se majitel přesune do jiné místnosti, pes následuje. Pokud ho nemůže následovat např. kvůli zavřeným dveřím třeba do koupelny, bude čekat před nimi.
Při odchodu majitele z domu se k pronásledování přidružuje ještě zrychlené dýchání psa. Při běžných úkonech, které souvisí s odchodem majitele z domu, jako je například oblékání se, zavírání oken, balení si věcí nebo cinknutí klíčů, se pronásledování psem zintenzivňuje, zrychluje se jeho dýchání a je u něj možné pozorovat i rozšířené zornice či tremor (třes).
Díky domácím kamerám, které jsou v současnosti cenově dostupnější, máme lepší přehled o chování, které psi vykazují během samoty. Nejčastějším projevem je vokalizace, přičemž se může jednat o kňučení, štěkání i vytí. Hned po ní následuje destrukční a únikové chování. Psi se separační úzkostí nejčastěji ničí prostory, které jim brání dostat se k osobě jejich zájmu. Majitel tak může najít zničené dveře, zárubně, žaluzie, či okna. V případě, že je pes v době nepřítomnosti majitele umístěn v kleci, může si majitel všimnout poškozených části klece. Pes na zahradě může zase ničit oplocení pozemku nebo se snažit pod ním podhrabat či ho jinak překonat. S destrukčním chováním úzce souvisí i poranění. U psů lze pozorovat krvavé dásně, vylámané zuby, krvavé tlapky s pořezanými polštářky, či zalomené nebo jinak poškozené drápky. Kromě zmíněných projevů se separační úzkost může projevovat i pomočováním či špiněním v bytě, sebedestrukčním chováním (Acral Lick Dermatosis) nebo zvracením a průjmem.
Po příchodu majitele domů ho jeho pes velmi silně vítá, kňourá radostí a trvá mu poměrně dlouhou dobu, než se uklidní. U některých psů lze pozorovat nadměrné pití vody (polydipsii), ale také pomočování z radosti.

Diagnostika

Než na základě pozorovaného chování určíme diagnózu, je třeba odlišit projevy od jiných diagnóz, které přicházejí v úvahu. Pokud totiž příčina projevů problémového chování nesouvisí se separační úzkostí, zvolená terapie nemusí být úspěšná.
Separační úzkost je nutné v první řadě odlišit od problémů souvisejících s nedostatečně vytvořenými hygienickými návyky, s nedostatkem stimulace a pohybu psa. Destrukční chování může souviset s nudou, a pokud majitel přesměruje pozornost psa například na hračky naplněné pamlsky, může daným destrukčním projevům snadno předejít.
Ani zmíněné štěkání, kňučení či vytí nemusí mít přímou souvislost se separační úzkostí. Pes je sociální tvor a během samoty může využívat hlasové projevy ke komunikaci se svým okolím. Je také třeba myslet na vnější faktory, které mohou u psa spouštět vokalizační projevy. Pokud je psovi umožněn výhled z okna a podněty, které v něm sleduje, u něj spouštějí tyto projevy chování, znemožnění výhledu z okna může problém s nadměrnou vokalizací vyřešit.
Důležitým kritériem pro správnou diagnózu je v mnoha případech časový průběh nežádoucích projevů chování. Zatímco projevy související s nudou se u psa objevují až po několika hodinách samoty, projevy spojované se separační úzkostí eskalují ihned po odchodu majitele z domu. Interval, ve kterém pes nejvýrazněji vykazuje projevy separační úzkosti, je 10 – 30 minut po odchodu majitele. Tyto stresové reakce jsou pro psa nesmírně energeticky náročné, proto po nich dochází k jeho vyčerpání. Pokud však jedinec opět načerpá potřebnou energii, mohou se projevy objevit v několika dalších cyklech a jejich spuštění může být ovlivněno vnějšími faktory.

Terapie separační úzkosti

Při léčbě separační úzkosti hraje klíčovou roli její správné nastavení pro daného jedince a její následné důkladné dodržování ze strany majitele. Nejlepší výsledky se dostavují při kombinaci behaviorální modifikace chování, farmakoterapie a doplňujících forem terapie.
Pod pojmem behaviorální modifikace chování rozumíme formu terapie, při které se snažíme změnit chování psa, a to využitím systematické desenzitizace a kontrapodmiňování.
Principem systematické desenzitizace je docílit postupnými kroky u psa toho, že na podněty, které u něj spouštějí úzkostné projevy, již nebude reagovat. V kombinaci s kontrapodmiňováním se u psa snažíme vytvořit na dané podněty nové, námi požadované reakce.
V praxi to znamená, že psa budeme nejprve vystavovat velmi jemným podnětům spouštějících projevy separační úzkosti. Pokud na ně nebude reagovat, můžeme ho postupně vystavovat výraznějším podnětům. Naším cílem je psovi ukázat, že tyto podněty jsou něčím zcela běžným, mohou se objevit kdykoliv a s odchodem majitele z domu nemusí souviset. Psa odměníme za klidné chování a takovýmto způsobem u něj budeme budovat klidné reakce na podněty, které u něj dříve vzbuzovaly úzkostné stavy.

Prognóza

Doba potřebná k vyléčení separační úzkosti je velmi individuální. Faktory, které tuto dobu ovlivňují, jsou například stupeň rozvinutí poruchy, temperament psa, ale také přístup jeho majitele a dodržování terapeutického plánu.
Je však třeba podotknout, že separační úzkost je řešitelný problém a s odbornou pomocí, která umí být v těžkých momentech pro zoufalého majitele velkou oporou, se tato porucha chování může dostat pod kontrolu a zkvalitnit tak soužití psa a jeho majitele.

Napsala Veronika Simanová, upravila Aneta Baklová